Proč je nonfikce potřeba doma i ve škole
V kulturním čtrnáctideníku A2 vyšel rozsáhlý rozhovor s Anežkou Kuzmičovou o hranicích pojmu čtení a o potřebnosti nonfikce doma i ve škole.
Z obsahu
A já se pak bavím s dítětem, které o sobě tvrdí, že nečte a nemá rádo příběhy, ale přitom s fakty o vesmíru pracuje ve své hlavě i svýma rukama neuvěřitelně kreativně. Vytváří modely, kreslí, v hlavě má fantastické představy, které jdou i za hranice toho, co jsem kdy viděla ve sci-fi . Žije příběhy, jen si je samo vytváří z materiálů, které mají nepříběhovou povahu. Ale obecně se hrozně málo důvěřuje vkladu a práci, kterou takovouto četbou spontánně dělá.
(…)
Rodič ze střední třídy, když uvidí u svého dítěte nadšení z planetária, tak na téma vesmíru celkem pravděpodobně zavede další řeč, třeba i přinese knihu. Ale děti z dětského domova nebo z rodin bojujících s chudobou tohle privilegium pozornosti nemají.
